TransAlpine RUN – přes Alpy za 7 dní

Závod, který jsem měl už dlouho v merku, takže když jsem pro sebe hledal dárek ke 40. narozeninám, a všiml se, že zároveň letos poprvé spustili kategorii pro individuální běžce (doteď se běhalo pouze ve dvojicích), byla to jasná volba 🙂

Zuzka o závodu vytvořila tohle úžasný video ♥️

A o co vlastně jde? Jedná se o cca 270 km dlouhou trasu s 15 000m stoupání, rozdělenou do 7 dnů / etap. Každý rok je trasa jiná, každopádně princip zůstává stejný – během 7 dnů přeběhnout Alpy. Letos se startovalo v městečku Lech v Rakousku a každý den se člověk postupně posouvá do Švýcarska a následně se finishuje v Itálii (město Prad). Ve městě, do kterého se daný den doběhne, vždy startuje další etapa.

Zajištění bydlení je na závodníkovi a není v ceně startovného (které už tak není nejnižší a letos činilo 1500 EUR). K ceně je tedy třeba připočíst hotely či jiné formy ubytování. Organizátor následně zajišťuje převoz tzv. drop bagu (tašky, která vás může provázet celý závod a do které si závodníci obvykle dávají náhradní oblečení, jídlo atd.) z ubytování do ubytování (brzy ráno vaší tašku odveze a až doběhnete, tak ji budete mít v cílovém ubytování). Taška má limit 23 kg, který jsem se rozhodl plně využít 😅

Každá etapa má tzv. cut-offy – čas, kdy musíte proběhnout občerstvovačkou, aby vás pustili dál, a také čas do kdy musíte doběhnout do cíle.

Byla to moje první zkušenost s etapovým závodem, vůbec jsem nevěděl, co od toho čekat a představa, že během týdne mám uběhnout 270 km v náročném alpském terénu mě úplně neuklidňovala, protože moje tréninkové maximum za týden je kolem 100 km v Kunraťáku 😅

Všechno jsem si během září rozplánoval v Google Sheetu (etapy, trasy, jídlo, ubytování, dopravu – pohybovali jsme se se Zuzkou, která mi celou dobu dělala trpělivý support, především autobusy a vlaky) a dokoupil, co mi chybělo. Dva dny před startem jsem vyrazil na dlouhou cestu vlakem směr Lech.

Hned po ubytování vedly moje první kroky směrem na registraci, kde jsem celý nervózní postával ve frontě a pečlivě sledoval, co dělají lidi přede mnou, abych nezpůsobil nějaké faux-pas. Když na mě přišla řada, byl první střet s realitou, že organizátoři se trochu stydí mluvit anglicky 🙂 Ne, že by neuměli, ale je vidět, že jsou na rozpacích, jestli v angličtině všechno dokážou dobře vysvětlit.

Druhým střetem s realitou bylo, že organizátoři sice nabízejí možnost tzv. balíčku pro support (jehož součástí je mj. alpský zvonec pro fandění, voucher na jídlo každý den se závodníky, čepice, termohrnek, atd.), ale už nepředpokládají, že se support po trase musí nějak přesouvat a že ne všichni jsou tu autem. Docela dlouho mi trvalo jim vysvětlit, že lístek z cíle do Mnichova (odkud bylo po dokončení závodu nejefektivnější se vrátit do Prahy), chci i pro svůj support. Jejich dotaz „And how will she move from stage to stage?“ mluvil za vše a dával tušit, že žádné shuttly, jak jsou psané na webu, mezi jednotlivými etapami asi nebudou… Škoda, že možnosti pro fanoušky víc nedotáhli, když už na to evidentně speciálním balíčkem mysleli.

Každopádně to byl asi jediný zádrhel a drobná kaňka. Ve startovním balíčku jsem jinak dostal první funkční Dynafit triko s nápisem závodu, pásek na číslo Dynafit, a hlavně velký drop bag (multifunkční brašna na kolečkách), který jsme si po skončení závodu nechali.

Po úspěšné registraci jsem se vydal nakoupit věci na snídani (zatímco v dalších etapách hotely měli snídaně tak, aby běžci stihli start, z nějakého důvodu to tento první neměl). Večer před spaním jsem si všechno přebalil do přiděleného drop bagu, krásně a úhledně (poprvé a naposled 😂), a šel se snažit brzo usnout. Vstávat jsem totiž musel v 5:30, abych všechno ráno stihl…

1. etapa: Lech Am Arlberg > St. Anton Am Arlberg

Nervozita z celé události mě svírala celou noc, takže jsem prakticky nezamhouřil oko. Bál jsem se, abych nezaspal, rekapituloval jsem, jestli mám vše připraveno, a zvažoval jsem, jestli jsem se nezbláznil, že to přece nemůžu dát 🙈 I když byl můj cíl „jen“ dokončit, zdálo se mi to v tu chvíli hrozně nereálný.

Ráno jsem na startu začal stepovat radši kolem půl sedmý (takže hodinu a půl před startem), abych něco nepromeškal. Pořád nervózní jsem šel na kontrolu povinné výbavy, který probíhala před každým startem. Jedině po kontrole se člověk mohl postavit na start. Namátkově se jeden z organizátorů zeptal na nepromokavou bundu a telefon, po kontrole pípnul QR kód na čísle a byl jsem oficiálně na startu („tak teď už aspoň vystartovat musim„).

Zařadil jsem se někam za polovinu startovního pole, čekal na startovní výstřel a sledoval nabušené sporťáky okolo („tvl, co já tady dělám, to byl zase nápad“). Po startovním výstřelu se celé pole postupně rozběhlo, a jak jinak – rychlejš, než bych chtěl 🤪 Ale co, za chvíli je stoupák, tak tam se to zastaví…

A taky zastavilo. První etapa nás hned od začátku hnala do prudkého kopce, kde jsme měli přelézt sedlo ve výšce 2420 mnm. a následně přes druhý kopec spadnout do St. Antonu. Tady mi došlo, že stádo běžců a úzké stezky pro 1-2 běžce vedle sebe úplně nejdou dohromady, a že zácpy budou asi na denním pořádku.

Což mi nevadilo, moje strategie byla jít první etapy „na pohodu“ a šetřit nohy co nejvíc, protože podle plánované trasy masakr měl začít od třetího dne. Zároveň jsem ale byl hrozně nervózní, jestli stihnu cut-offy, do toho nečekaný vedro, takže tepovka lítala až k extrémním hodnotám, čemuž určitě nadmořská výška taky moc nepomáhala…

Těšil jsem se do cíle. Tady jsem ale poprvý zjistil, že ředitel závodu má pro nás na konci vždycky nějaký překvapení. Tohle první bylo to nejhorší – zničenej z vedra slyším a vidím cíl, podle hodinek jsem fakt kousíček, ale „říďa“ se rozhodnul tam zakomponovat okružní běh městem, který finishoval po hlavní třídě do kopečka („to si dělá prdel“). S jazykem na vestě klušu cílovou rovinku a za sebou slyším blížící se skupinku běžců. „Ach jo, proč já musim bejt tak soutěživej.“ Zrychluju, protínám cíl, a v hlavě si říkám: „toho budu zejtra litovat“. Ale hlavně že mě nepředběhli 😅

Do cíle v St. Antonu jsem doběhnul úplně dehydrovanej, vyflusanej, ale naštěstí nohy docela držely („tak aspoň něco„). V cíli byla zadarmo houska se salámem, na kterou jsem fakt chuť neměl, objevil jsem ale stánek s „all you can drink“ limonádami, takže jsem do sebe kopnul dvě lahve coly, dvě lahve fanty, sedl na lavičku a volal Zuzce, která byla tou dobou na svatbě v Brně. To mě docela nakoplo a jakmile jsem se trochu zmátořil, odebral jsem se na hotel a čekal na online verzi briefingu (který dle organizátorů měl být online vždy v devět večer, ale v reálu býval spíš v deset, někdy dokonce později). Na briefingu na následující den zaznělo, že kvůli počasí je trasa s menším převýšením („fajn“).

2. etapa: St. Anton Am Arlberg > Ischgl

Po další probděné noci, kdy jsem vstřebával zážitky z předchozího dne a byl nervózní ze dne nadcházejícího, jsem věděl, že dneska se ke mně přidá Zuzka, takže Ischgl byl najednou o to atraktivnější cíl. Po včerejším vyšťavení se jsem jako dnešní motto zvolil „nikam se nehnat, jít chytře a užít si to“. A to se mi dařilo do puntíku. Nervozita po prvním dnu opadla, už jsem se cítil jako zkušený závodník. Počáteční „zácpy“ v prudkých kopcích jsem ignoroval a říkal jsem si, že aspoň pošetřím síly, je teprve druhý den. Užíval jsem si trasu a dokonce jsem začal i pořádně fotit 🙂

Tepovka byla konečně tam, kde měla být, do kopce jsem se cítil silný, z kopce taky. „Jen to posraný vedro“. Každopádně to celkem příjemně ubíhalo a jedinou vadou na kráse byl dlooouhý asfaltový doběh do Ischglu. Vzpomněl jsem si na Matějovo heslo „easy does it“ a začal šetřit nohy regeneračním výklusem.

Do cíle jsem tak doběhnul relativně v pohodě a konečně pokoukal, co se tam rozdává a co se v cíli děje 🙂 Opět jsem objevil „all you can drink“ stánek, čehož jsem náležitě využil, a kombinoval jsem to se spoustou sýra, salámu a klobásek (na mastný a slaný jsem měl chuť po celou dobu závodu a byla to moje nejčastější snídaně).

Zuzka mezitím jela dlooouhý přejezd z Brna za mnou, takže po doběhu jsme se telefonicky zkoordinovali, že se půjdu ubytovat a počkám na ní na hotelu.

Jakmile dorazila, začalo být hned veseleji 🙂 Vrhla se na moje svaly (myšleno, že je začala masírovat) a začala mě dávat do kupy na další den.

3. etapa: Ischgl > Galtur

Věděl jsem, že od třetí etapy to všechno teprve začne. Delší dny, prudší stoupání. Dnes nás trasa hnala až do výšky 2680 mnm a začínala hned pořádným krpálem. Na prvních 7 km jsme měli nastoupat cca 1200 metrů výškových, z toho 800 asi na třech kilometrech.

Cut-off na první občerstvovačce na 15. kilometru byl 4 hodiny od startu. V hlavě mi zněla jednoduchá matematika, že musím držet průměrnou rychlost lehce pod 4 km/h, abych ho stihl. Hned od startovního výstřelu jsem tak vyběhl poměrně svižně (na moje poměry), protože jsem věděl, že první kopec bude pěkně náročný a držet stanovené tempo nebude jednododuchý.

Svižný běh mi ale moc dlouho nevydržel, stezka se začala zužovat, až jsme se najednou zasekli a museli jsme se do toho krpálu poskládat za sebou. Jeden za druhým. „Škoda, do kopce mi to zrovna jde, ale tak co, aspoň pošetřím síly“, říkal jsem si. Každou chvíli jsem kontroloval hodinky a tempo. „Docela OK“. Kopec se ale začal zvedat, až do docela strmého. Já se ale pořád cítil skvěle. Koukám na hodinky. „Tenhle kilometr jsme šli půl hodiny, no super“. Předběhnout nejde, had se táhne dál než dohlídnu. „Doprdele, druhej kilometr se taky vlečeme půl hodiny“. Moje nohy chtěj. Ale lidi přede mnou nechtěj… „Tak to pak budu muset pěkně máknout„. Nervozita v mojí hlavě stoupá.

Konečně se vyškrábeme na vrchol. Nikde se nezdržuju a běžím dolů. V hlavě mi neustále běží matematika, jestli stíhám cut-off. Do toho je zase brutální vedro. Tepovka stoupá, každou chvíli zakopávám. V jednu chvíli dokonce zakopnu o kámen, hážu ukázkovou tlamu a narazím si o něj holeň. „Vzpamatuj se a dávej bacha nebo si ještě něco uděláš„, mi zní hlavou.

Zmátořil jsem se a občerstvovačku jsem naštěstí s cca půlhodinovou rezervou stihl. To mě uklidnilo a postupně jsem do následujícího stoupání (taky dalších cca 1200 m nahoru) chytnul druhý dech. Škrábu se vzhůru a řadu lidí předcházím, ale vedro mě začíná ubíjet. Lupnu tam dva gely. Rychle kalkuluju a vím, že s vodou do další občerstvovačky nevydržím. Z kopce nás míjí starší paní a říká, že kousek je chata s vodou. Do tohohle kopce jsem získal náskok, takže si můžu dovolit luxus zastavit. Na chatě stavím, kupuju si ledovou colu a doplňuju vodu.

Plný sil „utíkám“ dál. Čeká nás už jen příjemná cesta po vrstevnici a vím, že někde u občerstvovačky na mě bude čekat Zuzka 🙂 Cestou míjím ještě narychlo připravenou dodávku s vodou od organizátorů, kteří taky zjistili, že je asi dost velký vedro a hodila by se další voda po cestě. Na občerstvovačce se nezdržuju a chci maximálně využít flow a slinu, kterou jsem chytil. Škrábu se nahoru a potkávám Zuzku, která se zvoncem fandí 🙂 Rychlá pusa a lezu dál.

Za kopcem ale můj druhý dech došel… Zároveň jsem zjistil, že jsem zlomil hůlku a volám tedy Zuzce, že potřebuju nové hůlky, což nebyl úplně malej task vzhledem k velikosti městečka. Naštěstí spolu s kamarádem Matějem na telefonu se jí podařilo něco sehnat a ještě mě stihla potkat těsně před cílem, takže hůlková krize zažehnána!

V téhle etapě jsem se tak vyčerpal víc, než jsem měl v plánu, a zároveň nás čekal den se startem v 6:00, čili vstávačka ve 4:00. Po doběhu jsem tak neměl moc času nazbyt, najíst se, dostat masáž od Zuzky a spát (což se opět příliš nedařilo, protože jsem měl obrovský respekt z dalšího dne…).

4. etapa: Galtur > Klosters aka závod konečně začíná

Čtvrtá etapa byla jako den a noc. Cílem bylo překročit sedlo ve výšce 2750 mnm. a dostat se tak do Švýcarska. Omlácený z předchozích dnů jsem zvolil ty nejtlumenější boty, co jsem měl k dispozici, a po hodně brzké snídani jsem se vypravil na 6. hodinu ranní na start. Bylo chladno, což mi vyhovovalo, ale nebyl jsem si jistý, jak to po včerejším vypětí poběží. Abych stihnul cut-offy, věděl jsem, že i do počátečního kopce po dlouhém asfaltu musím běžet, což se překvapivě dařilo. Na první občerstvovačku pod hlavním stoupáním jsem doběhnul plný sil. Doplnil jsem vodu, nasnídal se podruhé a běžel jsem dál.

V náročném a technickém stoupání se mi podařilo spoustu lidí předejít a cítil jsem se naprosto uvolněně a skvěle, chladné počasí pokračovalo, a technické prudké zigzagy do sedla jsem měl zmáknuté z našich hikovacích cest 🙂 Stoupání na druhou občerstvovačku jsem si tak neskutečně užíval, stejně jako úžasné výhledy na blízký ledovec. V sedle na nás jako každý den čekal ředitel závodu (sporťák, který vždy vyrážel brzy ráno na obhlídku trati) a povzbuzoval nás.

Jakmile jsme ale přepadli do Švýcarska, rázem se všechno změnilo. Začalo zas šílený vedro, technický kamenitý seběh mě pomalu ale jistě začal udolávat. Nateklý nohy se mi přestaly vejít do bot a cítil jsem tak každý krok a puchýř. Dobře rozjetá etapa se proměnila v utrpení. Vody bylo málo a já promeškal několik možností si doplnit vodu z řeky. V jednu chvíli jsem tak musel nabrat vodu z kravského koryta a doufat, že nepoletí za chvíli ven.

I když se cesta změnila v běhavější, každý krok mě bolel. Naivně jsem doufal, že se zmátořím na poslední občerstvovačce, na kterou jsem doběhl jen 10 minut před cut-offem. Věděl jsem, že jestli chci dokončit, musím máknout. Do cíle ale čekal nekonečný prudký seběh, který byl následovaný „okružní cestou“ po svazích kolem městečka. Posledních 5 km mi přišlo jako jedny z nejdelších v životě a čas se táhnul jak smrad neskutečně dlouho. Spánková deprivace z posledních dnů, vyčerpání ze sluníčka a z předchozího dne a vidina dne následujícího (který měl být ze všech nejdelší s opět brzkým startem) způsobily, že jsem v hlavě celý závod zabalil. Odůvodnil jsem si, že 4 etapy jsou vlastně fajn, a že tolik jsem za týden ještě nikdy neuběhnul, tak i to bude úspěch. Každý krok mě bolel a říkal jsem si, že chodidla mám asi pěkně zmasakrovaný.

Nějak jsem to doklepal do cíle, asi jako jeden z posledních, protože v cíli už začali balit, „odměna“ pro doběhnuvší (v každé etapě stánek sponzora VW obstarává nějaké překvapení ve formě jídla či pití) – hranolky – už na mě nezbyly. Zatímco jsem tak čekal na Zuzku, než se do města dostane dlooouhým přejezdem vlakem, dal jsem si sprchu a byl jsem odhodlán skončit. I věci jsem si zabalil tak, jako kdybych je už další den nevybalil. Volám Zuzce a oznamuju svoje rozhodnutí nepokračovat (a fňukám, jak je „celej Klosters na hovno, lidi tu nefanděj, Švýcaři jsou studení čumáci, nezbylo na mě jídlo a mám puchejře“). Absurditu situace zdůrazňuje fakt, že doteď mě na žádném závodě nebo dlouhém běhu nikdy puchýře nezastavily a za normálních okolností bych se o ně postaral a běžel dál.

Ale Zuzka je zkušená, přeci jen už jsme spolu něco zažili 🙂 Jakmile přišla a vyslechla moje fňukání, začala situaci řešit. „Puchýře? Propíchnout a v pohodě„. Check. „Co tam máš dál? Nechce se ti? Myslel sis snad že to bude lehký?“ (a následoval pořádnej tough love pep talk, kterej jsem v tu chvíli potřeboval jako sůl). Check. „Jseš nevyspalej? Jdem na hotel a spát.“ Check.

Jakmile jsme se dostali na hotel, kamarád Matěj nejspíš dostal zprávu o mém žalostném stavu a naverboval všechny lidi okolo. Začaly mi tak přicházet různé podpůrné textové a videozprávy, které měly za úkol mě vykopat další den na start. „Nechte mě bejt, chci se jenom schoulit do klubíčka, spát a ve 4 ráno rozhodně nikam nejdu! Ach jo, tak vám teda děkuju, teď se musím na ten start postavit“ (ne vážně, moc vám všem děkuju, bez vás bych se ráno z té postele těžko vykopával! 🙏).

Ráno můj stav vypadal ještě hůř než večer, a to i přesto, že jsem konečně spal. Ony tři téměř probděné noci si vzaly svou daň. Každopádně jsem byl odhodlán to doklepat alespoň na první občerstvovačku, že pak se uvidí. Vyrazil jsem teda v pět ráno z hotelu na vlak směr start a nade mnou se rozsvítila obloha. Bleskama. Hmm tak to bude zajímavý.

5. etapa: Scuol > Motta Naluns

Na startu byli všichni (zcela pochopitelně) vevnitř ve velké hale, ale vibe napovídal, že se něco bude dít. A taky dělo. Kolem šesté, kdy měl původně být start, přišli na pódium organizátoři a oznámili, že kvůli špatnému počasí se etapa ruší. Ředitel závodu byl dokonce i v bouřce ověřit podmínky a byly shledány jako velmi nebezpečné. Máme se tedy po své ose dopravit do dalšího města (organizátoři nám proplatí jízdenku) a zde se bude odpoledne, pokud počasí dovolí, konat závod v běhu do vrchu. Pak zazněl „umíráček“ za etapu v podobě místních hrajících na dlouhé rohy 🙂

Mně se v tu dobu neskutečně ulevilo. Věděl jsem, že budu mít možnost regenerace a hlavně se dospat. Nedostatek spánku totiž předchozí den kompletně zatemňoval můj mozek. V tu chvíli mi došlo, že když dnešní náhradní etapu půjdu „na pohodu“, že mám šanci celý Transalpine dokončit. Trochu jsem se za to ale styděl. Dnes měla být ta nejdelší etapa a já bych jí v tomto stavu nejspíš nezvládnul…

O několik hodin později, po spoustě jídla, několika hodinách spánku a starostlivé péče Zuzky, jsem se postavil na start běhu do vrchu. Z původní strategie „šetři síly na zítra“ se stalo „tak ukaž, co v sobě máš“. A jel jsem to na maximum s vidinou toho, že pokud se to podaří, dá mi to tolik potřebnou sebedůvěru do posledních dvou dní. A podařilo se! Závod do vrchu mi neskutečně vyšel, byl jsem plný sil, nebál jsem se zabrat a zmáčknout se a absolutně jsem si to užil. Pomohlo i to, že počasí bylo spíš sychravé (což mi vyhovuje), a že na vrchu čekala Zuzka 🙂 Okamžitě po doběhu jsem věděl, že zbytek Transalpine runu zvládnu. Přesně takovéhle nakopnutí z vlastních sil jsem potřeboval.

Následovala večeře na asi nejhezčím místě – v restauraci na kopci s parádním výhledem. Byla sice trochu stísněná a všichni běžci se tam asi úplně nevešli, ale výhled za to rozhodně stál.

6. etapa: Scuol > St. Valentin Auf der Haude

Hurá do Itálie! Hned od začátku nás čekal pěkný krpál až do nejvyššího bodu celého závodu (2975 mnm.). Věděl jsem, že profil mi sedne – prudké stoupání a pak nejspíš krásně běhatelné a technické pěšinky. A taky že jo. Už od začátku jsem nenechal nic náhodě a postavil se na startu lépe, abych si pohlídal umístění v počátečních „kolonách“. Do technického a prudkého stoupání se mi postupně dařilo řadu lidí předběhnout a získal jsem tak čas, abych si zbytek etapy mohl užít 🙂 Na první občerstvovačku jsem doběhnul s pohodovou rezervou, doplnil vodu a „valil“ dál. Na nejvyšším bodě opět čekal ředitel závodu, se kterým jsem si rozesmátý dal pěstičkou, rychle jsem vyfotil vrchol a už svištěl dolů.

Celou trasu a seběh jsem si neskutečně užíval. Běžím, běžím a v dáli vidím oranžový batoh a černé kompresky. Zuzka! Vydala se na podobnou trasu, co my 🙂 Zastihl jsem jí těsně před občerstvovačkou, obligátní pusa a že se setkáme na občerstvovačce. Tam jsem dostal pusu další, dojedl se, hodil do sebe pár Maurtenů a za chvíli jsem běžel dál.

Krásná cesta po vrstevnici, sychravé počasí, přesně jak mi vyhovovalo. Cestou jsem potkal závodnice ze Slovenska, pozdravili jsme se, a utíkal jsem dál. Začalo pršet. Nandat bundu a postupně bahnitým seběhem valit dál. Běží se krásně. Počasí podle mýho gusta.

Ředitel závodu si pro nás ale na konci opět přichystal malé překvapení, ve formě krátkého, ale prudkého kopce, co na profilu trasy na pohled vypadal jen jako malý prdík 🙂 Nevadí, sil je dost, endorfiny pracují, s kopcem jsem se popral „jakoby nic“ a poslední seběh do cíle jsem si už jen užíval. Moje dosud nejlepší etapa za celý Transalpine! Doběhl jsem s veeelkou rezervou před cutoffem, měl jsem tedy spoustu času pozevlit v zázemí, než došla Zuzka z hiku 🙂

A konečně jsem měl možnost si zázemí po doběhu pořádně užít. Rozvalil jsem se do lehátek, skočil si pro nealko pivo zadarmo od Dynafitu, hodil do sebe wafle ze stánku Volkswagenu a přemejšlel, jestli nezkusit regenerační nohavice v Dynafit stánku. Pohoda na lehátku ale převážila.

Potom, co dorazila Zuzka, tak přišly další speciality – minipizzy, no jasně! Jsme přeci v Itálii! Podívali jsme se jim taky pořádně na zoubek.

7. etapa: St. Valentin Auf der Haude > Prad

Poslední etapa byla trochu upravena z důvodu počasí, původní varianta měla vyšší převýšení, ale byla kratší. Na startu jsem se opět postavil tak, abych se mohl dobře rozběhnout a nikdo mě „v kopci“ neblokoval. Na začátku mě trochu začal trápit dech, ale říkal jsem si, že postupně se dostanu do tempa. A taky že ano. Do první občerstvovačky jsem se dostal do tempa a bylo vidět, že tato etapa je pro závodníky už za odměnu 🙂 Byla vedena italskými horskými vesničkami, kde fandila spousta lidí (jaká změna oproti Švýcarsku!). Do hlavního kopce jsem se vyšplhal poměrně rychle a v seběhu volám Zuzce (která mezitím vyrazila na vlastní hike), že asi budu rychlej a mezi druhou třetí budu v cíli (cut-off byl v pět odpoledne). Tak běžím, užívám si každý krok a po nějaké době koukám, že jsem nějakej rychlej (což je u mě nezvyklá situace!), tak volám Zuzce, že asi budu ještě rychlejší a možná už budu dole kolem půl druhý 🙂

Poslední technický seběh, prudké zigzagy, které jsem si užíval (a zároveň kontroloval, jestli není nikdo za mnou, chtěl jsem si užít nerušený doběh cílem). Ale těsně před cílem nás opět čekal „špek“ od ředitele závodu. Běh parkem, který se mírně zvedal. To jsem úplně nečekal a síly vyšťavil o něco dřív. Periferně vidím, že se za mnou blíží nějaká běžkyně. To ne. Cíl si chci užít sám. Seberu všechny zbylý síly a zrychluju směr cíl. Vidím periferně Zuzku, jak fandí a natáčí, rychle mávnu, bojím se, že mě někdo předběhne. Zrychluju. Mísí se ve mně pocity síly a zadostiučinění (vnitřní hlas křičí „joooo, kurva, mám to!„, druhá část zadržuje slzy), sprintuju do cíle. A v cíli nakonec místo nějakého vítězného gesta vyčerpáním sedám na bobek, přebírám medaili, oddychuju Zuzce na rameni a jdu se odebrat do zázemí to všechno vstřebat.

Po pár minutách zjišťuju, že mám v sobě furt plno sil. Že mi je líto, že je konec. Zrovna když se mi začalo dařit. Ale zároveň mám obrovský pocit zadostiučinění, pocit vděku Zuzce, že tu je se mnou, vám všem, bez kterých bych to v půlce vzdal. A pocit, že to byla obrovská zkušenost, ze které budu čerpat ještě dlouho.

Poznatky ze závodu

• naprosto skvělá organizace: organizátoři komunikují napřímo s hotely, zajistí, že snídaně jsou pro běžce včas, hotelu dají vědět v případě změny startu, všechno funguje bez jakéhokoliv zádrhelu
• spánek je klíčový: umět usnout po náročné etapě nebo před těžkým dnem může být klíčový bod rozhodující o úspěchu či neúspěchu
• vlastní jídlo: ačkoliv mají závodníci nárok na jídlo večer po doběhu, zhruba v polovině případů je porce „přidělená“ (tj. nikoliv all you can eat), já se po doběhu vždy snažil sníst celé balení brambůrků pro doplnění kalorií
• ionťáky na občerstvovačkách nemají moc elektrolytů, je lepší spoléhat na vlastní zásoby
• fanoušci jsou skvělí 🙂 Hlasitá hudba, když v osm ráno stoupáte do kopce, vás rozhodně nakopne
• povinná výbava se kontroluje, nepodceňujte
• nespoléhejte se na dopravu od organizátorů, pokud bydlíte v jiném městě, než je start, nejspíš nebude, zajistěte si vlastní dopravu
• expa (vystavovatelé se stánky) v cíli etap nejsou příliš velká, nečekejte, že se zde zásobíte či vybavíte
• média (fotografie a videa) ze závodu jsou naprosto parádní, sice je potřeba je zaplatit separátně, ale za tu cenu rozhodně stojí
• tělo je zajímavá věc, trápí mě achilovka, ale během závodu a po závodu jsem o ní nevěděl, naopak několik dní po doběhu, když jsem regeneroval, tak začala přicházet k sobě a asi si vzpomněla, že má bolet 🙂

Výbava na závod

V čem jsem závod odběhl a co jsem měl s sebou?

• Boty. Měl jsem troje (Nnormal Kjerag, Salomon S-Lab Ultra 3 v2, Scarpa Spin Planet) a ukázalo se to jako dobrá volba. Nejvíce času jsem strávil v Salomonech, Kjeragy jsem měl na méně náročné a běhavé etapy a Scarpy jako tu nejtlumenější variantu. Během závodu hodně natékají nohy, takže nakonec jsem Scarpy neužil tolik, jak bych chtěl, potřeboval bych je aspoň o půl čísla větší.
• Batoh. Dynafit Alpine 8. Odnesl povinnou výbavu, v technických sebězích neskákal, bylo na něj spolehnutí.
• Ponožky. Nnormal Race Socks Uni. Cca patero pro jistotu. Ponožky jsou teplejší, ale dodávají další vrstvu tlumení.
• Kraťasy. Cca čtvery, nejvíce času jsem trávil v Dynafit Ultra Shorts 2 in 1 a v Patagonia Strider Pro 7.
• Trička. Také čtvery. Nejčastěji osvědčené rychlesnoucí inov8 Base Elite (s narozeninovým motivem od Zuzky 🙂 ) a bílé Nnormal v případě horka.
• Spodky. Roky běhám v dlouhých boxerkách od Runderwear. Nikde nedřou a nedám na ně dopustit.
• Výživa. Hlavní složkou je pro mě Tailwind (vysokokalorický nápoj s pro mě důležitou velkou koncentrací sodíku), který na každé občerstvovačce rozmíchám. Pro elektrolyty pak ionťák od Scratch a MoonValley, v případě opravdu velkého horka mám tablety od Precision Hydration s vysokým obsahem sodíku. Dále pak gely od Precision Hydration a Maurtenu, proložené ovocnými gely od Science in Sport.
• Hůlky. Začal jsem s holemi TSL, ale moc dlouho nevydržely, tak mi „support“ operativně pořídil Leki CrossTrail FX Superlite a spokojenost.
• Sluneční brýle. Dynafit Ultra Pro. I pro mě, co se hodně potí, skvěle odmlžují a dobře reagují na světelné podmínky.
• Lékarnička. Objevil jsem tuto skladnou lékárničku od Ortovox, která pobere vše, co si pravidla žádají.