Čekáme na sníh.. a těšíme se na běžeckou stopu!
  Krkonoše, Jizerky

Nejsem zrovna spolehlivý pamětník, nicméně je třeba říct, že si ”roky” nepamatuju, že by leden byl takhle na blátě jako na začátku roku 2023..

Po kilometrech pláče v dětství, že je mi zima, necítím nohy, případně, že ty taťkovy ”zkratky” jsou nějaký dlouhý🙂 jsem si našla cestu zpět k běžeckému lyžování v dospělosti – pomohla tomu hlavně nálož pracovního stresu, kterou s sebou profesní život přinesl. Pohyb v zasněžený krajině, víkendy mimo město, zátěž pro celý tělo, rozparáděný plíce se zmrzlým nosem a nával endorfinů.. vlastně to umí být hodně blahodárný, někdy i meditační 🙂 Aspoň pro mě. (A to jsem ještě nezačala o těch motivacích externích, těch v podobě starých horských chat s rampouchy, horkým kyselem a borůvkovými knedlíky.. ale hezky postupně :))

Na běžky jsme s tátou chodili prakticky celý život, ale mám pocit, že až ty poslední roky tomu sportu dodaly tu správnou kvalitu.

Z mého osobního soudku ještě přidávám krátkou úvahu o tom, jak moc “profi” k nějakému sportu přistoupit. U nás jsme byly se ségrou často vedeny k tomu, že vybavení má být sice kvalitní, ale pořád přiměřené věku a intenzitě daného sportu. Děti z něčeho pořád rostou, domácí ušitá bunda a návleky zase celé rodině ladí, no přístupy jsou různé :). Běžky u nás znamenaly většinou ”klasický styl” a ten byl ještě často spíš takový turistický — ano, taťkovými zkratkami v hlubokém sněhu se většinou jinak než broděním postupovat nedalo :). A vždycky jsem vnímala rozdíl mezi námi velkými amatéry a těmi dalšími – dnes bychom asi použili termín ”hobíci” – jejichž úrovni jsme se přeci nemohli ani zdaleka rovnat.

Vnímat sport i jinak, tj. možná si věřit, že i ten amatér může ten svůj koníček provozovat na vyšší úrovni a s lepším vybavením, jsem se musela naučit postupně. Roli v tom sehrála i kamarádka Ivanka (bývalá hokejistka se sloní pamětí narozdíl ode mě:)), která na jednom společném výjezdu pronesla něco o tom, že se bude sice možná ploužit, ale chce ten celý kopec vybruslit..

Hmm, že bych i já začala pomýšlet na bruslení? Teď zpětně to tak revolučně skutečně nezní :). Ale tehdy to v mém pojetí byl velký zlom. Sice s hrozným stylem, ale další dvě sezóny jsem pak postupně odbruslila – zatím na kombíkách. Na skejtový lyže jsem si pořád nepomýšlela. Chtěla jsem si je vlastně zasloužit a ověřit si, že ta investice má smysl.

A jo – třetí rok pak přišel na řadu výběr mých prvních (a zatím jediných) skejtových běžek. Jsem v týmu Fischer 🙂 Svůj koníček jsem tak posunula někam dál a ač styl je vlastně pořád děsnej, radost z tohohle báječnýho sportu se tím pro mě vážně ještě znásobila. Teď už i zkouším sama parafínovat běžky a po dalších třech letech se už vnímám jako ”skejtař” (s hrozným stylem).

Povídání o tom, jak první dárek, který mi Kuba dal, byl poukaz na trénink biatlonu a techniky běžeckého lyžování, si nechám asi na někdy jindy :). Zde aspoň ochutnávka.

Takže – po mém historickém exkurzu – se dostávám k tomu, že už dlouho pro mě vlastně všechny lednový, únorový a často až březnový víkendy byly ve znamení běžecké stopy.

Se sportovníma hodinkama (i ty do mého života vnesl Kuba :)), si teď můžu evidovat jednotlivý trasy, vzdálenosti a porovnávat sezóny. Což nás přivádí ke statistice:

• sezóna 2021/22 = 357 kilometrů,
• sezóna 2022/23 = zatím smutných 25 kilometrů.

Jak říkám, velká bída, ale pro případ, že sníh (třeba už tenhle víkend) bude, podělím se o naše obvyklé trasy s typy na tu slíbenou externí motivaci 🙂

KRKONOŠE

Pochází odsud táta a přesně tady započaly naše první skluzy.

1. Naše nejtradičnější trasa byla dlouhé roky tato: Benecko – Rovinka – Horní Mísečky – přes Janovu Horu zpět na Rovinka – Benecko

• je to jednoznačně trasa pro klasické lyžování, případně pokud si jako já chcete zažít křest ohněm bruslením s kombíkama na rozšlapaných trasách :))
• zastávky: Restaurace u Piráta na polívku, rozcestník Rovinka na koláče (ty byly vždycky vyhlášené, teď má občerstvení nové majitele a zkouší i nějaké novinky, obecně nám tam chutnalo)

2. Je třeba zmínit i další trasu, která je tradičně ryze “turistická”. I tu jsme absolvovali nespočetněkrát a pořád mi jednotlivý zákruty při stoupení přijdou nekonečný 🙂 Horní Mísečky – Vrbatka – Vosecká – Horní Mísečky:

• tradičně se vyráží od Jilemnické boudy, kde si ze svýho dětství pamatuji samoobslužnou restauraci, která tam snad je i dodnes
• pak se tři kilometry šlape do kopce, aby se dosáhlo legendární Vrbatky, Zlatého navrší a výhledu na hranice s Polskem včetně Labské boudy; kdo příběh Vrbaty a Hanče nezná, googlete
• často nás taťka dotáhnul až na Voseckou, kde ale teda musím říct, že s postupujícím roky značně klesá kvalita jídla, personálu, všeho..
• trasu mějte v paměti, že sníh všude sleze a bude zbývat trochu jarního firnu v nejvyšších polohách, pak je dobrý tady zakončit sezónu 🙂

JIZERKY

My, co umíme běžkovat na ledovkách s jehličím, v roztáté břečce, i ve stopách rozšlapaných chodci, jsme pak tak říkajíc nesví, když se přeorientujeme na Jizerky, ráj běžkařů. S naší novou chatou to máme ale blíž, a i když sem jezdíme už poslední dvě sezóny, upravené skejtové tratě mě vlastně stále uvádí do rozpaků 🙂

1.Abychom se trochu vyhnuli davům, které vyráží z Bedřichova stadionu, Maliníku apod., oblíbili jsme si trasu z Kořenova:

• i tady jsme záhy našli naše „body zájmu“ – během covidu jsme intenzivně podporovali bistro u Evy a Lenky, dvě dámy se snažily rychle přizpůsobit situaci a v malém zahradním domu u tratě začaly nabízet co šlo 🙂
• v cíli jsme párkrát okusili opravdu luxusní borůvkový koláč na Hvězdě
• zejména ale doporučujeme Turnovskou chatu– během covidu sympatické okénko mj. s luxusními bramboráky, později jsme nahlédli i dovnitř a kromě se navíc tady snaží nabízet kvalitní kávu, tak si mě získali i originální vegetariánskou nabídkou, která se moc často na horských chatách nevidí
• určitě nevynechejte ani rozhlednu Štěpánku, která je jen kousek opodál v lese!

2.Polská strana a Jakuszyce! Kdo nezná, doporučujeme. Cesta sem je trochu delší, ale vlastně ne o moc. Většinou držíme, že jednou za sezónu sem zajedeme a nikdy nelitujeme.

• kromě hezkých tratí a rovinek je velkým lákadlem i zapadlá chajda na konci areálu, kde už se tratě spíše neupravují a je tu dost chodců (Poláci jsou pověstní tím, že raději chodí než běžkují)
• několik let se tady buduje biatlonový areál a přímo v zázemí je stanice vlaku „Szklarska Poręba Jakuszyce“
• pozor na parkování, rádi tu Čechy kasírují s přirážkou
• každopádně Chatka Górzystów stojí za to, abyste s k ní našli cestu. Je to chata s velkým kouzlem, poctivými polévkami a legendárními vaflemi. Dá se platit českými korunami. Je to lepší tip než chata Orle, která je taky super, ale protože je blíž počátečnímu bodu, je tam opravdu téměř vždy narváno.. ale pokud náhodou nebude, taky zaskočte 🙂

3.Do třetice nesmí chybět naše aktuálně nejčastější oblast, která zpravidla v různých variacích kombinuje Souš, Knajpu, Smědavu a naši oblíbenou osadu Jizerka.

• V pohádkové osadě Jizerka vždycky zaručeně promrznete, ale můžete se ohřát např. v Pyramidě (koláč a polívka!), nebo si udělat názor na tradiční chatu Pešákovna.
• Na Knajpě chytnete super sporťácký spirit, protože tady se potkávají prostě všichni 🙂
• Před cílem si pak naplánujete Smědavu a jejich borůvkové knedlíky „se vším“ 🙂 Potom, co byl původní hotel srovnán se zemí a na jídlo se chodilo skoro do sklepa, už to teď vypadá, že nový hotel se zase rýsuje (ale na jídlo se stále chodí do klepa:)).
• Když to budete chtít mít kompletní, stavte se i v Kiosku, kde o ceně sortimentu rozhoduje zákazník :).

Další trasy a místa třeba zase příště! Sněhu a tomuhle báječnýmu sportu zdar:)