Kuba tady v Rychlebkách běžel svůj první ultramaraton, tehdy to bylo těch 46 kilometrů a vlastně od našeho seznámení jsem věděla, že tohle je jeho srdcovka. Hodně to zdůvodňoval tím, jak tam po hranicích vedou krásné stezičky 😊. Když pak zničehonic loni v létě řekl, že tam na poslední chvíli získal startovný, vyrazila s ním – jako support samozřejmě. A co jsem si z toho závodu pamatovala?
Zimu, mokro a dlouhé dojíždění. Oranžové listy (mokré a zmrzlé), sympatické zázemí v Račím údolí a matně mi v hlavě rezonovalo slovo Tančírna. Dojíždění proto, že bydlení jsme měli asi 30 min jízdy od zázemí. Když jsme tehdy v pátek večer dorazili pro startovní balíček, museli jsme pak ještě dorazit do Kozí farmy U Nýdrlů (https://www.kozifarmaunydrlu.cz/) do Staré Červené Vody (rozumějte dobře, to bydlení bylo vážně nádherný a na domácí český halloumi vzpomínám dodnes). Jenže ráno jsem vezla Kubu na start, takže jsme vyráželi asi v šest, v sedm jsem ho vypustila do pohraničního orienťáku v lesním oparu. Pak zpět ubytko se trochu dospat, dát si právě to bezvadný český halloumi, pobalit svoje věci a zpět do Račího údolí vstříc svému dnu.
Prošla jsem si tehdy velkou část té střední trasy, jenže jak vlastně skoro pořád pršelo a v týhle oblasti není signál, vůbec jsem netušila, kde se Kuba na tehdejší trase 76 km nachází. Takže jsem tam skoro celý den až do noci bloudila, v závěru ze zříceniny Rychleby vyhlížela do krajiny dlouhé minuty, abych pak stepovala v péřovce v oblasti cíle, kde kromě auta s časomírou kvůli zimě nikdo nebyl. Kuba dorazil po tom, co asi 5 km zabloudil, asi v 9 večer..
Letos se změnilo vlastně úplně všechno 😊
Nápad, abych já „běžela“ Zapomenuté hory vznikl v Beskydech někde mezi Pustevnama a sochou Radegasta v srpnu, když jsme s Kubou a Matějem byli na regenerační procházce po tom, co Kuba nedokončil vyhlášenou B7. O tom možná někdy jindy 😊 V srpnu jsem byla čerstvě po svém prvním covidu a byla jsem ráda, že mě plíce nechají vůbec vyjít kopec. Zároveň jsem měla ještě pořád živý zážitek z července z Rakouska, kde jsem vlastně vůbec neodhadla svoje reálné síly na GGUT (GROSSGLOCKNER ULTRA-TRAIL, https://www.ultratrail.at) a závod jsem nedokončila (závod jsme absolvovali s Kubou společně, dala jsem „nám“ to jako vánoční dárek.. a taky se o tom možná ještě dočtete 😊). Obě skutečnosti a povídání kluků o tom, co je v říjnu čeká (Matěj i Kuba byli už tehdy přihlášení na Zapomenuté hory na trasu 76 km), mě vnitřně nadchlo, že varianta 46 km je náročnost závodu, kterej bych oproti GGUT „papírově“ zvládnout měla, ale zároveň bylo jasný, že to nebude zadarmo, bude to bolet a byl by to pro mě obrovskej posun. Po covidu člověk možná přemýšlí trochu víc fatalisticky (mj. jsem vytřídila další obrovskou tašku oblečení, prodala počítač, GoPro a další věci, co byly v bytě navíc a tak). No a asi jsem si takříkajíc ještě něco jako uběhnout trailovej závod na 46 km chtěla v životě „odškrtnout“.
A to už se dostávám k tomu běhu. Já fakt skoro neběhám, ráda chodím do hor a kopců, z kopců mi to moc nejde (fakt mám víc a víc pocit, že je potřeba se to naučit) a skučím s koleny. Jenže zjišťuju, že s lehčím batohem (třeba i s tou běžeckou vestou) se v těch kopcích dá pohybovat lehčeji, sbíhat kopce je míň bolestivý, než je scházet, a samozřejmě mám vedle sebe kluka, co tímhle tráví hodně svého volného času. Doteď jsem v září 2021 zvládla svůj první závod tohohle typu, a to Krakonošovu trasu na 55 km (http://k100.ddmvrchlabi.cz, K55, fakticky 52 km, převýšení 1800 m), bylo to převážně chodicí a v ”domácím – známém – prostředí”, a letos v červenci jsme na GGUT (K57) skončili po 44 km, převýšení do té doby 2500 m, tak co do šťastné třetice?
Tak jo.. jsem přihlášená na ultramaraton Zapomenuté hory v Rychlebkách, trasa 46 km, převýšení cca 2000 m, a abych dostala diplom, musím do cíle dojít dřív než za 11 hodin.
Matěj se rozhodl nenastoupit, protože ho pořád otravujou nějaký zranění a nemá natrénováno. Ale do party přibyl další Kubův kamarád – Dan, ten se v září rozhodl , že si přepíše jeho startovný na sebe. Taky neběhá a šel do toho po hlavě 😊. Na startu teda budeme Kuba na 76 km, já a Dan na 46 km. Parádní support tvoří Vladěnka a Matěj.
Startujeme v 9:00, ve své běžecké vestě mám toto:
- Nepromokavá bunda
- Lehké tričko s dlouhým rukávem
- Čelovka
- Lékárnička (záchranná fólie, náplasti, ibalgin)
- Kapesníky a toaleťák
- Jelení lůj (moje psychická kotva, hrozně mi schne pusa 😊)
- Telefon
- Doklady v mé handmade minipenežence
- Hydrovak s vodou (1,5 l) a softflaska (0,5 l) s ionťákem
- Skládací kelímek
- Rukavice
- Náhradní buff
- Jídlo (tučné sýry v sáčku; 4 raw energy sušenky; slané pražené arašídy v sáčku)
Kromě nás tam jsou další davy super vybavených, vychrtlých robokopů (už jsem si na to zvykla, mj. proto, že se tak už taky vybavuju, ale stejně je to nejlepší přirovnání 😊). Ti startují samozřejmě většinou na delších trasách, tady teda byli často i lidi jen v tílku a kraťasech, mj. Petra Ševčíková, kvůli které jsem propadla UTMB 😊. Po výstřelu se dav rozbíhá a moje (naše) strategie chůze je ohrožená. No dobře, Kuba říká, že po startu se musí aspoň chvíli běžet.. tak jo.. popoběhnu, ale v prvním kopci „zkušeně“ zpomaluju, den bude fakt dlouhej. Dana na začátku ještě vidím, ale pak už vůbec. Dopředu jsme si řekli, že se na sebe nijak cíleně nebudeme vázat, tak buď se někde potkáme, nebo ne. Ani nevím, jestli je přede mnou, nebo za mnou. Začíná se do sice spíše volného, ale pořád kopce. Jdu spíš pomaleji, ostatní mě pořád předhánějí, ale nijak mě to kupodivu neznervózňuje. Jsou zkušenější a den fakt bude dlouhej. Jen si pořád říkám, kde je konec toho celýho hada 😊
Po asi 5 km se spíš mimoděk otočím a za mnou Dan! Držel se mě celou dobu, ale nechtěl mi funět na záda 😊 Přišlo mi to geniální a v další etapě jsme víc pospolu. Já mu zkouším průběžně říkat nějaký tipy, co mám od Kuby nebo ze svý hlavy 😊 Na 9. km u Koníčka je první kontrola (já pořád tuším, kde jsem, kvůli mému loňskému výletu v těhle končinách), dáváme první sušenku, cítím, že mě docela bolí hlava, jak piju spíš míň, než víc. Za chvilku už dosahujeme hranice s Polskem, po kterých pak máme dojít až na Hraničky, kde je občerstvovačka. A tady – asi po 2 hodinách našeho závodu – nás předběhne první závodník z trasy 26 km, kteří startovali hodinu po nás. Jo jo, my to jdeme 2 hodiny, on a za ním záhy další závodníci to vybíhají za hodinu 😊.
Já mám ale radost z našeho tempa, drželi jsme do kopce cca 5 km za hodinu, teď bude lehčí pasáž a cítím se dobře. Trasa hodně zkrásní, vidíme do krajiny, míjíme hezké mechy a borůvčí a ty stezičky (ehm 😊). Začínám do Dana cpát nevyžádané komentáře typu – další kontrola za cca 20 minut, občerstvovačka za 4 km a říkám, ať hodně pije 😊. A.. popobíháme, kde to jde. Super. Moc nepřemýšlím nad celkem, vím, že je v mých silách takovou vzdálenost zvládnout, ale svaly budou časem tuhnout a hlavně kolena bolet. A až tam, jak říká Kuba, teprve začíná závod. Nemluvě o psychologický hranici stmívání. Je vlastně nereálný pro mě dojít za světla, vím to dopředu, ale stejně se toho „děsím“. Profil je jinak dost dobře čitelný, jakmile se vyleze na Czernicu (rozhledna na polský straně), už to půjde spíš z kopce (to jsem si teda přesně říkala na GGUT a právě ten nečekaně prudký a technický sestup mi tehdy fakt zlomil vaz).
Na 17. km jsou Hraničky a sotva zhlídneme bílý stan, slyšíme i Matěje s Vladěnkou. Zažívám teda to, co Kuba — jaký to je, když vás v průběhu něčeho náročnýho podpoří milá tvář 😊 Je to skvělý, sdílet ten zážitek. Fyzicky se cítím dobře, silně, s chutí popobíhat a překvapeně, že držíme těch 5 km za hodinu. Na občerstvovačce doplňuju vodu, ionťák, dám si jeden kelímek coly a jdu si mlsnout nakrájený sýr, chleba s vajíčkovou pomazánkou a hodím do sebe i pár brambůrků kvůli soli. Dan se taky cítí dobře a namotivovaně. Jsme ve flow. Na Hraničky se budeme ještě jednou vracet, trasa vede jako smyčka, a v obou případech jsem si byla vědoma, že tam trávíme dost času (zkušenosti od Kuby!), pak je „jasné“, že nám stejně rychlí běžci utečou. Ale v tomhle nejsem úplně tradiční závodník – chci zatím hlavně přežít a nějak důstojně dokončit, na stlačování času je tak říkajíc.. dost času 😊.
Z občerstvovačky musíme dolů do Polska a pak hlavně na tu Czernicu. A tam mě Dan trhá. Ve sjezdovce je výrazně rychlejší a ztrácím ho. Kolem mě obecně vlastně nikdo není a zažívám takovou zenovou pasáž závodu. Jsem v oranžovém mlhavém lese sama. Listí poletuje, do toho divoké říčky a já si šlapu do kopce. Když jsem pod vrcholem, mlha houstne a začíná dost foukat. V instrukcích stálo, že kontrola na Czernici je nahoře na rozhledně a bude tam i teplý čaj. No kleště jsou dole a čaj žádný 😊 Oblíkám bundu, znovu vytahuju rukavice, abych se víc zahřála a zahajuju seběh. Mám z toho dost solitérní záležitost, za mnou je jen jeden pán. Co se už definitivně ozývá, jsou třísla. Úplně stejně jako loni na Krakonoši. V hlavě přemítám, jestli si můžu nějak tyhle úpony úplně přetrhnout? 😊 Tak nějak si připadám, fakt to děsně bolí, a to zkouším podle svojí teorie různé typy chůze – delší / kratší krok, vytáčet chodidla nebo naopak.. když to jde, tak se i zastavím a protáhnu přední stranu stehna, nebo udělám dřep (na to si myslím od začátku po celou dobu závodu a byl to, myslím, jeden z důvodů, proč jsem ten závod zvládla). Bolí to každým krokem, ale došla jsem k závěru, že by se to nemělo úplně urvat 😊
Vím, že jakmile se klesne, musí se znova vylézt do kopce – na Kovadliny – znova na hraniční čáru. Tam potkávám nějaký pár, co běží stejnou trasu, jak nabírají sílu. To mě trochu povzbudilo 😊 Kopec je příjemná změna od sestupu a to ostatně kvituju na celý trase – střídá se skopec a dokopec. Nic víc si kolena nepřejí, dlouhý sestupy jsou totiž jinak fakt zabijácký. Připojuju se k trase 76 km a zprava vidím ty supermany, co jsou na trase o dvě hodiny víc než já a mají v nohách o 30 km víc než já. A jsou tak dvakrát rychlejší 😊 Ale v pohodě, běžím si tu svůj závod. A po očku koukám, kdy mě bude dohánět Kuba. V hlavě se přemítají asi tak tyhle témata – za jak dlouho kontrola, nepřešla jsem jí?, v rozpravě na to pořád upozorňují, jaký mám tempo, kolik zbývá kilometrů do cíle, kdy se stmívá, přestanou někdy bolet ty třísla?, nebo už se teda utrhly? Levý koleno – teď dlouhodobě moje problematičtější – jsem cítila asi do 17.km, ale ve výstupu na Czernici už to asi celý vzdalo a práh bolesti se přesměroval právě na třísla. Stezkou jdu subjektivně hodně svižně a snažím se držet rytmus. Říkám si, že začínám mít hlad a bodlo by mi něco slanýho. Druhá sušenka padla na Czernici a teď jsem přemítala, to je přesně chvíle, že když si dopřeju drobný (ehm) zpomalení a vytáhnu z batůžku svoje nakrájené sýry, nakopne mě to a nebudu přecházet nekomfort do občerstvovačky (i když je „kousek“). Je fascinující, jak je v takovýmhle závodu vlastně těžký se zastavit. Na Špičáku vytahuju sýry a uzená parenica mi nikdy v životě takhle moc nechutnala 😊
Vím, že celkově se pohybuju pořád rychlostně dobře, vlastně v průměru pořád těch 5 km za hodinu, pecka. Od nějakýho momentu jsem se hlavou rozhodla, že musím popobíhat, že to bolí moje tělo míň než chůze a dopady. A z GGUT vím, že když se prochladnu a kosti začnou chrastit, už je hrozně těžký se vrátit zpátky. Ale ta tma se blíží. Od druhý občerstvovačky by to mělo být cca 2 hodiny „domů“. Možná by to nemusely být úplná tma, ale jen šero? No byla to tma 😊. Asi 1,5 km před občerstvovačkou (Hraničky jsou znovu na 37. km) vidím povědomou bundu a čepici. Dan! Počítala jsem, že musí být minimálně 30 min přede mnou, možná i víc. Ale kombinace mojí rychlochůze s popobíháním a Danovy bolestí kolen a úponů (pochroumal si koleno na fotbale týden před závodem) nás svedla zase dohromady. Vidím, že trpí a všechno ho bolí. Na občerstvovačce se zkoušíme nakopnout a nabrat síly. Dan bohužel od Czernice neměl vodu. Já do sebe cpu zase chleba s vajíčkovkou (mám velkej apetit, což je skvělý, hodně běžců s tím bojuje), colu, brambůrky, sýr.. Hlavní organizátor je skvělej, jeho dotaz, „jestli to jde“, zní hrozně upřímně a moje endorfiny se tím pumpují. Banda na občerstvovačce (Team Jeseníky) je na místě dlouhý hodiny, ale jsou skvělí – ochotní, vstřícní, pozpěvující 😊
Je potřeba využít zdroje, ale zároveň neprochladnout😊 Zvedáme se kolem 17. hodiny a Dan zmiňuje křeče, tak zkoušíme sehnat hořčík, zatím neúspěšně, ale aspoň má zásoby slaných oříšků a snad aspoň ta sůl pomůže. Já mám ale roupy, vím, že mám síly popobíhat, vím, že se tma blíží, a vím, že Dan bude muset bojovat svůj vlastní boj. Nechávám ho teda vstříc rychlebské divočině a opouštím ho.
Pro mě se tím otevřela poslední část – posledních 10 km do cíle. Dostáváme se z lesa a já koukám skoro se skelnýma očima do oranžovo-zeleno-žluté rozlehlé krajiny a cítím se opravdu dojatě. Tělo mám pocit, že funguje (nebo aspoň nestávkuje nahlas) a všechno šlape, jak má. Lehké smrákání podporuje atmosféru. Nevím, kde beru sílu, ale i když pak lesem propadneme na asfalt, i tam popobíhám. A to asfalt je pro mě a moje kolena většinou skoro sprostý slovo. Asi ne dnes. V údolí je už dost tmavo. Připravuju si čelovku, otáčím zpět baterku (Matějova rada!), a dávám do kapsy, aby byla po ruce. Z asfaltu vím, že číhám na prudkou odbočku doleva na zříceninu (tu znám z loňska velmi věrně). U kontroly už nasazuju čelovku, terén se hodně znáročnil, cesta vede přes kořeny a kopce. Jakmile je ale pasáž, co začíná víc stoupat, hodně se mým svalům i kolenům ulevuje, paráda. Jdu překvapivě rychle. Pak už „jen“ kontrola na Kazatelně (výhled třeba za rok?) a Čertovy schody dolů. Pokukuju po hodinkách, kde už jinak nějakou dobu je hlavně navigace, abych se ve tmě úplně neztratila, a vím, že jsem na čase kolem 10 hodin (!). Ale uvěřím, až budu v cíli. Poslední serpentýny jsou samozřejmě nekonečný.. ale už prosvítá rozsvícená Tančírna…to už je fakt „skoro“ konec. Ještě ten nečekaně dlouhej.. finiš. Začínám slyšet hlasy, tleskání, hecování.. to už je „kousek“. V poslední zatáčce na mě skanduje nějaký pískle a já mu říkám, že je hezky vidět, jak má na oblečení odrazky, tak mi říká, že on mě taky vidí 😊 Seběhnu na asfalt a tam vidím chumel lidí s baterkami. Ve světle vidím Vladěnku a Matěje. Oni mě samozřejmě vidí mnohem hůř, protože je ozařuju čelovkou. Když na ně křičím „Ahóóój!“, tak na mě křičí genericky nazpátek „Ahóóój!“ a stojí a hledí na další závodníky. Tak já znova, „Ahóóój! Tady Zuzka!“ a zkouším držet rychlost a směr do cílové rovinky. Oni v šoku, co tam dělám, protože vyhlíželi Kubu a bez signálu jsou úplně ztracený a nevěděli, kdo se kde nachází. Začínají běžet se mnou a křičí, že mám skvělej čas. Zkouším běžet, co to jde, nohy jsou fakt jak olovněný.
Cíl protínám v čase 10:02 a cítím se skvěle. Bolavě, ale skvěle. A připadám si jako ultraběžkyně.
Dan to pak hrozně hecnul a byl v cíli – sice v bolestech – asi za půl hodiny po mně. Je to neuvěřitelnej úspěch, vzhledem k tomu, že se v horách skoro nepohybuje! Kuba pak následuje zkušeně za dalších asi 20 minut. Prý průběžně koukal, jestli nejsem někde ve škarpě, když mě na trase pořád ne a ne potkat 😊. Sám si zlepšil čas na trati o hodinu a měl obrovskou radost, že jsem to dala za 10 hodin 
.
A kromě fidorek došlo i na „pravý“ medaile, který Kuba obstaral jako překvapení (asi jak jsem pořád fňukala, že tu jsou jen diplomy 😊)!! Připadám si jako ultraběžkyně na bedně.
A tady to máme v pohyblivých obrázcích:
Celej víkend byl vážně skvělej a prakticky pořád jsem se smála (nebo běžela), atmosféra v týmu byla parádní, já po roce objevila (nebo možná docenila?) krásu Rychlebek a hlavně jsem poznala sílu vlastního těla 😊. Jak říkám, oproti loňsku se změnilo skoro všechno.. Tak zase za rok?
Zajímá Vás, jak stejný závod prožíval Kuba?
Informace:
| Start | Cíl | Přes |
|---|---|---|
| Račí údolí | Račí údolí | Hraničky, Czernica, Bielice |
| Počet km | Převýšení | Datum |
| 47 | 2 120 m | 15/10/2022 |
GPX taháme z našich hodinek, takže trasy jsou velmi autentické – včetně všech potřebných zastávek, zacházek a obcházek 🙂
